Historie

Střední průmyslová škola strojnická

Almanach k 50. výročí (1935)

Almanach ke 100. výročí (1985)

Almanach ke 125 letům školy (2010 - hrubá sazba, omluvte horší kvalitu)

Procházka po Plzni - stále stojící budovy, jimiž průmyslovka prošla.

Střední průmyslová škola strojnická Plzeň je jednou z pravnuček C. k. české průmyslové školy státní v Plzni, která vznikla v roce 1885. “Následkem Nejvyššího rozhodnutí Jeho Veličenstva ze dne 11. března 1885 a výnosem vysokého c. k. ministeria kultu a vyučování ze dne 20. března 1885, číslo 4511, zřízení c. k. české průmyslové školy státní v Plzni stalo se skutkem” (citace z první roční zprávy školy). Již od roku 1876 zde existovala průmyslovka německá (v dnešní Tylově ulici, jejím ředitelem byl Čech Antonín Majer) a první správce - ředitel nového ústavu pocházel právě odsud (inženýr Vincenc Šimerka byl významným technikem své doby – viz obr.). 

Místo pro výuku bylo v domě č. 13 v ulici v Šipce (dosud stojí), “kde se po náležité adaptaci 10 lokálů ve výměře 290 m2 pro účely školské získalo”. Škola měla oddělení strojnické a stavitelské. K zápisu žáků, který probíhal 12. – 15. 10. 1885 se přihlásilo 49 zájemců. Popisovat podrobně vývoj a význam této školy zde není možné, připomeňme pouze, že založení školy bylo důsledkem vývoje řemeslné výroby a průmyslu se stále lepším strojním vybavením. Tento vývoj vyžadoval technicky vzdělané lidi. Průmyslové školství v Plzni se rychle rozvíjelo, česká průmyslovka se přestěhovala také do Tylovy ulice (kde už měla i školní dílny) a v době první světové války bylo započato se stavbou nových školních budov. Vlivem války se stavba táhla a budovy byly dokončeny až na počátku 20. let. Budova na dnešním Chodském náměstí byla určena pro českou průmyslovou školu, budova v Majerově ulici pro školu německou. Protože německá škola nevyužila budovu celou, přestěhovalo se sem i strojnické oddělení české průmyslovky. 

V roce 1926 se v Plzni ustavila I. státní průmyslová škola a II. státní průmyslová škola. I. státní průmyslová škola byla zaměřena na obory stavitelské s vyučovací řečí českou a německou. Sídlila na dnešním Chodském náměstí (dnešní SPŠ stavební). II. státní průmyslová škola sídlila v Majerově ulici a vyučovala ve strojnických oborech (vyšší škola strojnická česká a německá, česká mistrovská škola a česká odborná škola pokračovací). Tak v podstatě zanikla samostatná německá průmyslovka. V roce 1927 se začalo vyučovat v nově postavených strojnických dílnách ( viz obr.). 

Koncem 50. let byla vybudována přístavba (dnes tzv. nová budova – viz obr.) a spolu s vývojem školství se také několikrát měnilo označení školy. Ve spojení s naší průmyslovkou začal vývoj pozdějších samostatných škol SPŠ elektrotechnické a SPŠ dopravní. Název Střední průmyslová škola strojnická Plzeň škola nosila od počátku 60. let.

Střední odborné učiliště strojírenské a Učiliště

Koncem první poloviny 19. století byly v některých velkých závodech zřizovány učební kurzy, ba i školy, které měly odstranit nedostatky ve vzdělání odborných dělníků. Zásluhu o uskutečňování této důležité myšlenky měla u nás Průmyslová jednota, spolek, který si vytkl úkol urychlovat růst průmyslu v českých zemích. Proto začal zřizovat v Praze, ale i v dalších městech, průmyslové školy, na nichž se vyučovalo např. počtům, měřictví, přírodopisu, chemii, fyzice (silozpytu), mechanice a kreslení. K jednotné úpravě tohoto důležitého odvětví odborného školství došlo v roce 1883, kdy byla vydána jednotná školní osnova a současně zabezpečeno jeho trvání a rozvoj státním příspěvkem. Jednomu typu takových škol se začalo říkat školy pokračovací (myšleno pro učně). Již tehdy se vyžadovalo, aby každá tato škola měla zajištěnu trvalou podporu nějaké korporace. 

V Plzni vznikly tyto školy především u průmyslových škol s celodenním vyučováním. Ve školním roce 1890/91 měla pokračovací škola při české průmyslovce 159 žáků, při německé 311 žáků, celkem tedy 470 žáků. Kromě těchto dvou pokračovacích škol průmyslových působila v Plzni i odborná pokračovací škola obchodní. Pokračovací průmyslové školy nesporně přispěly ke zvýšení kvalifikace dělnického řemeslnického dorostu a spolu s povznesením všeobecného českého školství způsobily, že už v 90. letech 19. stol. inteligence a odborná schopnost českého dělníka byla na úrovni dělníků průmyslově nejpokročilejších států a v některých oborech ji překračovala (např. kováři, kotláři, modeláři, taviči). Pokračovací školy s průmyslovým zaměřením dodávaly své žáky plzeňským strojírnám, především strojírně E. Škody a později Škodovým závodům.

V roce 1920 zřídila správa města Plzně tzv. samostatné odborné pokračovací školy. Vyučovalo se v nich česky. Zprvu vyučování probíhalo o sobotách a nedělích, v průběhu dalších let byla teoretické výuka přesunuta na dva všední dny v týdnu v rozsahu 8 vyučovacích hodin. v roce 1928 bylo v Plzni 28 odborných škol, které navštěvovalo 3133 učňů. Byly vydávány jedny z prvních učebnic pro učně podle vyučovacích oborů. Učňovské školství v Plzni bylo tehdy na špičce v bývalém Československu.

Po 2. světové válce a po obnově Škodovky pokračovala i výuka učňů. Učňovským školám se začalo říkat základní odborné školy. v roce 1950 existovalo v Plzni celkem 6 základních odborných škol (ZOŠ). Plzeňská Škodovka postupně převzala do své správy tř. ZOŠ. Budovy těchto škol byly ve Škroupově ulici, v sadech 5. května a na nynější Americké třídě. v průběhu 50. let vstoupil v platnost zákon o odborných učilištích, později v 70. letech o středních odborných učilištích. Rozsáhlý areál pro žáky byl vybudován v Plzni-Skvrňanech ve Vejprnické ulici (viz obr.). v průběhu minulých 20 let se v učňovském školství vystřídalo několik způsobů přípravy žáků (dvouleté, tříleté a čtyřleté učební obory). Učební obory čtyřleté s maturitou, tříleté a dvouleté se stabilizovaly i v dnešní době.

1776 – v Plzni zřízena dvoutřídní německá škola s českým vyučováním v několika předmětech
1780 – připojena třetí třída (zásluhou litoměřického biskupa F. Kindermanna bylo v Čechách vybudováno několik desítek pracovních škol s vyučováním řemeslným pracím – předení, pletení, pěstování bource morušového)
1813 – připojena čtvrtá třída, v Plzni tak vznikla hlavní škola; ve 4. třídě se vyučovalo mj. také mechanice a stavitelství (připravovala pro řemeslnou práci), učitelé museli skládat zkoušku z technických věd a kreslení
1848/1849 – nižší reálka; došlo k oddělení obecného a technického školství
1863 – první třída vyšší reálné školy; učební plán zahrnoval i matematiku, fyziku, rýsování, chemii a strojnictví
1868 – plzeňská městská rada se dotázala několika významných školských odborníků (např. rektora pražské polytechniky J. Krejčího a ředitele pražské průmyslovky A. Majera), co soudí o případné přeměně reálky v reálné gymnázium; oba podmiňovali tento krok zřízením průmyslové školy
1872 – přeměna plzeňské reálky v reálné gymnázium; výsledek omezování technických předmětů (rozšířen byl např. dějepis s cílem posilovat výuku k státní loajalitě)
1870 – první státní průmyslová škola v Rakousku zřízena ve Vídni
1876 – založení 9 státních vyšších průmyslových škol (Brno, Liberec, Krakov, Bílsko, Štýrský Hradec, Černovice, Plzeň); první průmyslová škola v Plzni byla německá
1885 – v Plzni zřízena česká průmyslová škola (C. k. česká průmyslová škola státní v Plzni)
1902 – vyšší čtyřleté oddělení strojnické
1913 – čtyřletá škola stavitelská
1926 – rozdělení školy na dva ústavy (I. a II. státní průmyslová škola v Plzni, II. státní průmyslová škola, dnešní SPŠ strojnická, se skládala ze strojnických oddělení dřívější české a německé státní průmyslové školy; samostatná německá škola tak zanikla)
1940 – samostatné třídy s elektrotechnickým zaměřením
1954 – osamostatnění průmyslové školy elektrotechnické (její součástí byly i třídy s dopravním zaměřením)
1959 – samostatná průmyslová škola pro pracující
1967 – rozdělení dosavadní střední průmyslové školy elektrotechnické, vznik samostatné střední průmyslové školy dopravní
1984 – sloučení průmyslové školy pro studium při zaměstnání se SPŠ strojnickou
1999 – splynutí SPŠ strojnické se SOU strojírenským v Plzni

Další zajímavost z historie průmyslovky, tentokrát v souvislosti s letectvím.

Pojednání Parní kotle (původně kotly) a stroje V. Šimerky

Spis Řemeslník český A. Majera